Úvodní sránka

Novinky

Zpět na novinky

Antiekologismus, had požírající sám sebe

Bizarní fáma o zmijích uměle šířených ochránci přírody mě neudivila („Zmije mají padáčky, šíří se fáma“, LN 18.3.). Lidé se rádi straší a bojí. Zejména za časů relativně klidných, kdy skutečně vážných, život přímo ohrožujících nebezpečí je málo.


Případně když věří, že mají ta nebezpečí pod kontrolou, typicky při řízení auta. I proto je nedokáží vystrašit a od jeho užívání odradit ani stovky každoročních mrtvých na silnicích, a na druhé straně jsou ti samí lidé schopni pod dojmem fámy o zmijích zpanikařit a vybít i nevinné a užitečné slepýše v širokém okolí. Napomáhá tomu někdy až neuvěřitelná absence základních znalostí o přírodě. Ze stejného důvodu se rozmohly petice za vykácení tu těch, tu oněch stromů, protože by mohly spadnout a „ohrozit životy a majetek“. Racionální argumenty nemají šanci, ač smrt pod padajícím stromem je v porovnání s jinými způsoby tragických úmrtí záležitostí dost ojedinělou, navíc nejčastěji důsledkem neumětelství amatérského dřevorubce. Ale hraje v tom všem roli i mnohaletá, už od předrevolučních dob pěstovaná nedůvěra vůči ochráncům přírody, přesvědčení, že lze od nich čekat cokoliv, ovšem rozhodně nic moc dobrého. Když pak v 90.létech přišel Václav Klaus se svým zvláštním pojetím ekologie, které odporovalo jak celosvětovému trendu, tak i smýšlení většiny těch, kdo se u nás v roce 1989 zasloužili o návrat demokracie, a připomínalo spíše její opak (ekologie je až ta třešnička na dortu… na ekologii si musíme nejdříve vydělat... nikdo nedal ekologům právo mluvit za kopec Tlustec, za přírodu…), rychle se na téhle úrodné půdě ujalo. Hodilo se výborně do krámu těm, jež ekologické standardy, běžné v západním světě, zdržovaly v jejich velkolepých developerských plánech – ještě dnes občas zaslechneme vážně míněnou sentenci, že v zájmu hospodářského rozvoje a zvýšení zaměstnanosti budeme muset změkčit některé ekologické limity či normy chránící lidské zdraví. Ona ale tahle ideologie špindírství a lhostejnosti k dlouhodobým následkům našeho konání vyhovovala i leckterému běžnému našinci. Mnohý byl a je zvyklý automaticky zamířit s odpadky a třeba i s nábytkem vyšlým z módy do nejbližší přírody, volant z ruky nepustit ani cestou na záchod, v kamnech či v kotli topit tak, aby to vyšlo co nejlevněji, sajrajt nesajrajt. A najednou ho někdo bude citýrovat, bude mu z obláčku kázat cosi o třídění, o sběrných dvorech – a vézt tam to staré haraburdí má jak? Snad na kárce? Protože by zároveň neměl zbytečně jezdit autem. A na to lepší topivo bez jedovatých zplodin má vzít kde, když ceny rostou a platy stagnují a člověk je rád, že vůbec nějaký výdělek má? Jakpak by se mu tedy nelíbilo, když slyší míst z nejvyšších, že svým špindírstvím vlastně bojuje za svobodu, kterou mu nikým nevolení ekologové chtějí vzít? Až v poslední době si leckdo začíná uvědomovat, že tenhle slepý, agresivní antiekologismus připomíná mýtického hada požírajícího sebe sama. Ještě se sice v internetové diskusi objeví třeba nařčení, že ekoteroristi schválně nasadili chráněného chřástala na pozemky v Jablonci, které si místní politický a fotbalový bafuňář vyhlédl jako stavební. Bez ohledu na jejich přírodní hodnoty, bez ohledu na protesty těch, kdo poukazují na možné porušení zákona o ochraně přírody. Ale, a to dříve nebývalo, také přibývá vět typu „jednoznačně přeju chřástalovi… když ne morálka, policie nebo soudy, tak aspoň chřástal…“ Zní to trochu jako ozvěna hesel z památných teplických demonstrací za čistší vzduch z roku 1989. A i ten developer, který jinak ekology moc nemusí, se zaškaredí a začne skloňovat ekologii ve všech pádech, když zjistí, že stromky v čerstvě vysázené ovocné aleji k jeho reprezentativnímu sídlu někdo přes noc do jednoho zpřelámal. Možná msta, závist, možná ožralý vandal, ale možná taky někdo, kdo preventivně likviduje potenciální ohrožení. Nebo přinejmenším rozjívené děti, kterým nikdo neřekl, že stromy jsou významnou hodnotou hodnou ochrany. A neřekl jim to třeba i proto, že to sám neví. A kdyby šlo pouze o ničení stromků za pár tisíc nebo o trávení orlů mořských karbofuranem, jakkoliv odporné takové konání je. Jen odstranění loňského sesuvu na rozestavěném úseku dálnice D8 u Litochovic, v Chráněné krajinné oblasti České středohoří, přijde daňové poplatníky na miliardu korun. O dalších nákladech, například na opravu sesuvem zničené části železnice, o značném oddálení dostavby (teď už se mluví o roce 2016) nemluvě. Jednou z příčin katastrofy bylo odmítnutí bezpečnější, ale také ekologičtější trasy, navrhované i na základě geologických posudků ochránci přírody. Toto alternativní řešení smetlo v roce 2005 tehdejší politické vedení Ústeckého kraje. Bezohledné prosazování trasy, které k té katastrofě nakonec vedlo, se nezastavilo ani před porušováním zákona a před rizikem následných soudních sporů, které státní správa, snažící se za každou cenu vyhovět politickému zadání, většinou prohrála. Dokonce před vyvoláváním pogromistických nálad vůči odpůrcům, jejich dehonestováním v médiích, před vytvářením nátlaku a dusné atmosféry za pomoci petic, protestních shromáždění a důrazných veřejných výzev představitelů samospráv. A to je jen jeden příklad za všechny. Kolik takových kauz asi bylo, je a ještě bude? Přesto věřím,že období nejagresivnějšího antiekologismu pomalu končí tak, jak pozvolna klesá vliv klientelistických sítí, které je možno přinejmenším tušit za většinou projektů zvláště bezohledných k životnímu prostředí. Bohužel, na škody, které nadělalo, budeme doplácet ještě hodně dlouho. Nejdéle na ty v myšlení lidí. A zdaleka nejde jen o to šíření bizarních fám o natruc lidem uměle vysazovaných zmijích. PhDr. Miroslav Hudec

PhDr. Miroslav Hudec 7.4.2014 21:31:07

Komentáře

Titulek:*
E-mail:*
© Hnutí DUHA ČL, Šimon Lomič